6.12.2024
Teď už je to skoro rok a půl. A jak ráda bych řekla, že se něco změnilo. Změnilo se všechno a současně vůbec nic. Největším problémem je, že to, co se stalo, otřáslo vším, na čem jsem pracovala. Jakoby všechno úsilí bylo k ničemu, jakoby celá ta práce pozbyla smyslu. Jako by všechny ty trnité cesty, kterými jsem prošla, abych přinesla něco nejen sobě, ale celé společnosti, nikam nevedly. Čas je totiž to nejennější, co máme. A já věřila člověku, který si to nezasloužil, ba co víc, svým následným jednáním navíc popřel vše, a jen jeho jednání mě dovedlo sem, na pokraj života.
Je fajn, že mi fungují biologické funkce, které udržují člověka na živu. Ale uvnitř a okolo, jako bych byla mrtvá. Jaké to je, najednou být bez budoucnosti, jen napravovat to, co bylo zbořeno bez špetky nadějě? Dnes jsem si uvědomila, jak moc špatné to je. Vlastně nedokážu být člověkem. Nikoli v biologickém smyslu, ale ve smyslu všeho, co dále děla člověka člověkem.
Moje ruce se třesou, kdykoli vykonávám činnost. Cítím se jako chodící troska. Stojí mně dost sil nejít a neukončit to. Jen jediné, proč nemohu opustit tento svět je chlupatá zlobivá bílá kulička, která by se beze mně jistě měla lépe, jenže současně vím, že bych jí ublížila. Nemohu to zatím ještě udělat, odejít. Možná je to tedy přes to všechno špatné ještě dobré.
Jak se mám po roce a půl?
Vim, že se stav zhoršuje. Ta ztráta důvěry a to, že jsem byla podvedena, mělo tak dalekováhlé dopady na můj život, že mě to oddělilo od lásky, rodiny, vzdělání, snů. Teď to budou druhé vánoce, které budu trávit stejně jako rodiče Ježíška. Přijdou ke mně Tři králové a dají mi jídlo, teplo, klid a pokoj? Třeba se zázraky skutečně dějí a tato víra může pomoci překonat realitu.
Dnes jsem si uvědomila váznost siutace. Rok a půl v izolaci, rok a půl neschopnost a nemožnost trávit čas mimo pracovní povinnosti jinak, než spaním. Jsem tak unavená a spát je to jediné, co mě odděluje od hrůzy reality. Nečešu se. Z dřívější veselé holky se stala troska s permanentními bolestmi hlavy, s třesoucími se rukami, s absolutním strachem, pokud jsem nucena opustit domov třeba jen proto, že toaletní papír se sám nekoupí.
Bojim se, strašně se bojim. Pohledů, tím, že vůbec jsem. Když jdu ven, musím se zahalit, nesmí mi být vidět do obličeje. Doma si nejsem schopná uklidit, žiju v odpadcích. Ubíjí mě schromažďovat důkazy, jsem stále nucena probírat se komunikací a poslouchat nahrávky, které jsem si pořídila jako důkaz jednání té lidské zrůdy. Snažím se mu odpustit, ale následky jeho jednání vidím každou vteřinu mého života.
Dnes přišel pronajímatel, potřeboval přístup do bytu
V rámci geologického zaměření přišel ještě s dvěmi inženýry. Já měla ale panické ataky, zavolala jsem mu, vysvětlila situaci plynoucí z těch proklatých více jak ročních událostí a že nejsem schopná být v kontaktu s lidmi, že se jich bojim. Řekla jsem mu, že otevřu, ale musím se zavřít do koupelny. Což jsem udělala. Sama sebe jsem uklidňovala, že jse vše v pořádku, že se nic neděje, ale pocit, že v mém, byť pronajatém bytě jsou další lidé, byl šílený. Necítila jsem se dobře. Vlastně se dost bojim. Nemohu se ani na sebe podívat do zrcadla.