Soudy místo toho, aby věřitele ochránily, chránily dlužníka. Zaměřily se pouze na otázku vyhodnocení listin, zda jde o smlouvu o půjčce nebo o uznání dluhu

Svému, toho času kamarádovi, půjčoval v průběhu let peníze na výstavbu jeho nemovitosti. Poté co půjčená částka dosáhla již značné výše, sepsal “smlouvu o půjčce ze dne 4. 11. 1994”, ve které uvedl, že kamarádovi půjčuje 210.000,- DEM a 3,400.000,- Kč a vypracoval i splátkový kalendář. Tuto smlouvu kamarád podepsal. Smlouva vychází z faktu, že kamarád půjčené peníze již měl.

Kamarád po částech peníze vracel a druhá strana mu vždy vystavila potvrzení o vrácení části půjčky. Jedná se např. o doklad ze dne 1. 2. 1996. Pokud by si kamarád peníze nepůjčil, nepodepsal by smlouvu ze dne 4. 11. 1994, ve které se zavázal, že za půjčku ručí svou nemovitostí.

Obecné soudy všech tří stupňů posuzovaly věc pouze schematicky, aniž by uvážily, že by nikdo nepodepsal listinu nazvanou “smlouva o půjčce” na vysoký obnos peněz, pokud by tyto peníze již neměl

Tvrzení kamaráda, že listinu podepsal proto, že to jeho přítel chtěl, je pouze jeho výmluva a logický nesmysl. V listině byly uvedeny všechny potřebné údaje, včetně toho, že se jedná o finanční půjčku na výstavbu rodinného domu.

V každém případě však šlo o listinu, prokazující půjčku peněz a její splatnost. Z této listiny nelze vyvozovat něco, co v ní není, tj. např. že by nedošlo k předání peněz, či že by měly být předány až v budoucnu. Pokud by kamarád finanční prostředky již předtím neobdržel, logicky by tuto listinu nepodepsal. Pokud se kamarád odvolával na tiché společenství stěžovatele v jeho firmě CAKO, tyto finanční transakce nejsou s tímto případem spojené. Zmíněným postupem obecných soudů tak bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Oba účastníci sporu byli dlouholetí přátelé

Dne 4. 11. 1994 podepsali listinu nazvanou “smlouva o půjčce”, kde je uvedena výše dlužné částky, dohodnut způsob její úhrady i případného zajištění. K zamítnutí žaloby došlo v podstatě proto, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by žalovanému žalovanou částku předal a že mu ji tedy kamarád dluží.

Tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce a o poskytnutí půjčky prokazoval věřoteů právě touto listinou. Protože kamarád zpochybnil její správnost, bylo na věřiteli prokázat, že kamarádovi předmětnou půjčku poskytl. Věřitel tuto skutečnost jinými důkazními prostředky neprokázal a půjčení žalované částky nelze údajně vzít za prokázané jen výslechem věřitele, za situace, kdy výpovědi obou účastníků jsou naprosto odlišné. 

Podle odvolacího soudu nelze z žádného v řízení provedeného důkazu učinit závěr, že by žalovaný podpisem listiny ze dne 4. 11. 1994 projevil vůli uznat vůči stěžovateli svůj dluh co do důvodu i výše

Žalovaný svůj podpis na předmětné listině vysvětlil zcela jinak než stěžovatel. Podle žalovaného byla listina podepsána v souvislosti s jednáním o budoucím poskytnutí půjčky na dům, k níž však nikdy nedošlo. Později podpis listiny spojil se společným podnikáním účastníků. Z jazykového vyjádření uvedeného v listině nelze, podle odvolacího soudu, dovodit, že by se jednalo o jednostranný právní úkon žalovaného směřující k uznání dluhu ve smyslu § 558 ObčZ.

Podstatou sporu mezi účastníky i základem ústavní stížnosti je interpretace listiny nadepsané “smlouva o půjčce”

Tu kamarádi podepsali dne 4. 11. 1994. K sepsání této listiny došlo poté, co v průběhu let půjčil postupně tehdy svému dlouhodobému příteli půjčil vysoké částky peněz na stavbu domu, původně jen na základě ústní dohody.

Když celková výše půjčených peněz dosáhla již značné výše, tedy asi 4,5 milionu korun, chtěl si věřitel návratnost půjčky zajistit tím, že sepsal zmíněnou smlouvu o půjčce, kterou jeho kamarád podepsal podepsal a následně půjčku po částech splácel. Jelikož byl se splátkami ve značném prodlení, podala se proti němu dne 29. 12. 1999 žaloba.

Před obecnými soudy kamarád půjčku popřel

Potvrdil sice, že smlouvu o půjčce podepsal, ale na vysvětlení, proč tak učinil, uvedl postupně dvě verze. Podle první se jednalo o budoucí poskytnutí půjčky na dům, k níž však nikdy nedošlo, podle druhé verze byla smlouva podepsána v souvislosti se společným podnikáním a věřitel, který v jeho firmě vystupoval jako tichý společník a zavázal se přispět do jeho podnikání částkou několika milionů korun. Popřel, že by došlo k poskytnutí půjčky.

Podle soudů  listinu ze dne 4. 11. 1994 nelze považovat za uznání dluhu ze strany žalovaného, neboť ze žádného důkazu nevyplývá, že by žalovaný podpisem této listiny projevil vůli uznat svůj dluh vůči věřiteli

Předmětná listina (smlouva o půjčce) má povahu soukromé listiny, u které platí, že pokud její pravost či správnost žalovaný popřel, přechází důkazní břemeno o existenci půjčky na stěžovatele. Podle závěru obecných soudů stěžovatel neprokázal, že žalovanému půjčku skutečně poskytl, tj. že mu peníze předal. Protože výpovědi obou účastníků o poskytnutí půjčky byly naprosto odlišné, uzavřely, že půjčení žalované částky nelze vzít za prokázané, protože ji prokazuje pouze výpověď stěžovatele, což nestačí.

Na straně jedné totiž obecné soudy zmíněnou “smlouvu o půjčce” interpretovaly tak, že neprokazuje předání peněz. Na straně druhé ji nepovažovaly ani jako uznání dluhu ze strany žalovaného

Obecné soudy tak nedostatečně přihlédly ke skutkovým okolnostem případu. Nevzaly v úvahu postupný vývoj, k jakému ve vztahu mezi účastníky řízení došlo. Na začátku to byli přátelé, kteří si důvěřovali, takže finanční toky byly mezi nimi zcela neformální. Za situace, kdy dosáhly určité výše, začaly se jejich vztahy poněkud formalizovat až vyústily v sepsání a podpis listiny ze dne 4.11.1994, o jejíž pravosti nepochybuje ani jeden z účastníků. Při její interpretaci zůstal bez povšimnutí např. fakt, že po podání žaloby vzal stěžovatel žalobu zpět co do částky 150.000,- Kč s tím, že žalovaný tuto částku zaplatil a slíbil zaplacení dalších 500.000,- Kč . Proč a z jakého titulu tedy žalovaný, po podání žaloby, plnil, když v dalším průběhu řízení tvrdil, že k žádné půjčce nedošlo?

Pozdější přístup dlužníka k předmětné smlouvě nelze hodnotit jako popření pravosti, respektive správnosti

Dlužník totiž nemůže popřít podstatu obsahu smlouvy, neboť ten je dostatečně určitý a srozumitelný. V souladu s ustanovením § 35 ObčZ není pochyb o tom, k čemu se dlužník zavázal (splacení části půjčky v r. 1995 a zbytku v r. 1996). S tímto pak nekoresponduje pozdější tvrzení dlužníka, že takovou vůli projevit nechtěl.

Jak z jeho výpovědi vyplývá, ždlužník smlouvu pouze jinak vyložil, nejedná se tedy o popření její správnosti, ale o odlišnou interpretaci jejího obsahu. Z uvedeného vyplývá, že na věřitele důkazní břemeno nepřešlo. Ve zmíněné smlouvě byla uvedena výšie pohledávky a dlužník smlouvu o půjčce podepsal. Tím projevil m.j. i svoji vůli uznat zmíněný dluh co do důvodu i výše.

Tento právní úkon je třeba vykládat podle jeho seznatelného obsahu

Ten jednoznačně hovoří o tom, že byl půjčen konkrétní obnos finančních prostředků na stavbu domu, ve smlouvě je navíc zmíněno i zajištění této pohledávky označenou nemovitostí. Za dané situace není rozhodné, zda zmíněná finanční částka (půjčka) byla stěžovatelem poskytnuta jednorázově, či zda byla poskytována po částech, není ani rozhodné, že období půjčování peněž věřitel přesně nevymezil (viz jejich původně neformální vztahy).

Soud by se měl proto, při výkladu smlouvy, vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede

V daném případě ovšem zvolily obecné soudy takový výklad, který přikládá smlouvě ze dne 4. 11. 1994 absurdní nebo přinejlepším velmi iracionální konsekvence (viz shora). Soud totiž musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.

Takovýto závěr je nepřípustným formalismem, který klade nerealistické nároky na laiky při psaní a uzavírání právních úkonů

Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat