Právo je společenským „lepidlem“, které drží lidi pohromadě, přestože jsou odlišní
Protože každý člověk je jedinečný – má jiné zájmy, povahu a potřeby – může docházet ke střetům mezi jednotlivými zájmy a svobodami. Právo nastavuje jasná pravidla, která chrání každého jednotlivce a určují, jak by se lidé měli chovat, aby nezasahovali do práv druhých.
Právo není jen nástrojem k udržení pořádku, ale také prostředkem, který odráží a podporuje morální hodnoty společnosti. Tím, že právo čerpá ze zásad mravnosti, spojuje se s širším „úkolem života“, tedy s hledáním spravedlnosti, dobra a harmonického soužití.
Už od starověku bylo právo zakládáno na pochopení lidské přirozenosti a jejího vztahu k životním úkolům. Platón a Aristoteles například učili, že právo musí vycházet ze znalosti člověka jako bytosti s rozumem a morálními hodnotami.
Cicero zdůrazňuje, že právo je úzce spjato s přirozeností člověka: „Podstata práva musí být odvozena z přirozenosti člověka.“ Tento názor staví právo na univerzálním základu, nezávislém na konkrétních zákonech či kulturách.
Ulpianus chápe spravedlnost jako „pevnou a trvalou vůli dávat každému, co mu náleží“.Celsus definuje právo jako „umění dobrého a spravedlivého“. Tato definice zdůrazňuje právo jako praktické umění, které usiluje o rovnováhu mezi dobrem a spravedlností.
Právo je systém pravidel a principů, který vychází z přirozené podstaty člověka a jeho touhy po spravedlnosti. Jeho cílem je podporovat čestný život, chránit práva jednotlivců a udržovat rovnováhu mezi dobrem a spravedlností. Spravedlnost, jako pevná vůle dávat každému, co mu náleží, je základní hodnotou práva, které je zároveň praktickým uměním hledání řešení v souladu s morálními a společenskými ideály.
Ulpianus vymezuje tři hlavní zásady, které by měly být jádrem každého právního systému:
- Žít čestně (honeste vivere).
- Neubližovat druhým (alterum non laedere).
- Každému dát, co mu patří (suum cuique tribuere).
Podle Ulpiana je jurisprudence (právní věda) poznáním božských i lidských věcí a vědou o tom, co je spravedlivé a nespravedlivé. Tato formulace ukazuje na ambici práva zahrnout nejen praktickou stránku regulace, ale i hluboký etický a filozofický základ.
Spravedlivé je to, co:
- Respektuje práva jednotlivců:
Každému je dáno to, co mu náleží, na základě jeho práv, povinností, zásluh nebo potřeb.
(Příklad: Poskytnout mzdu zaměstnanci za odvedenou práci.) - Je v souladu s morálními principy:
Řídí se hodnotami jako čestnost, rovnost a respekt k druhým.
(Příklad: Zajistit rovný přístup k příležitostem bez diskriminace.) - Přispívá k rovnováze mezi jednotlivci a společností:
Berou se v úvahu zájmy jednotlivce i většího celku, přičemž nikdo není nespravedlivě upřednostňován.
(Příklad: Rozdělení veřejných zdrojů spravedlivým způsobem.) - Je zákonné a legitimní:
Dodržuje pravidla stanovená právním řádem, pokud tato pravidla nejsou v rozporu s mravností nebo přirozenými právy.
(Příklad: Soudit člověka podle spravedlivého procesu.)
Nespravedlivé je to, co:
- Porušuje práva jednotlivců:
Jednotlivci jsou zbaveni toho, co jim právem náleží, nebo je s nimi zacházeno nerovnoprávně.
(Příklad: Nevyplatit mzdu za vykonanou práci.) - Je v rozporu s morálními hodnotami:
Obsahuje podvod, nepoctivost, diskriminaci nebo bezohlednost vůči jiným.
(Příklad: Upřednostnit někoho na základě známostí místo zásluh.) - Narušuje rovnováhu mezi jednotlivci a společností:
Upřednostňuje úzké zájmy jedné skupiny na úkor většiny nebo zneužívá moc.
(Příklad: Zneužívání veřejných prostředků ve prospěch vybraných osob.) - Porušuje zákon nebo lidská práva:
Jednání, které je nelegitimní nebo nezákonné, ať už v očích státu či morálních hodnot.
(Příklad: Podvodné jednání nebo svévolné zatčení.)