V českých dějinách bylo tradičně zakládáno na mravnosti a víře v Boha, což odráží hluboké propojení práva s morálními a duchovními hodnotami

Důraz na spravedlnost byl chápán nejen jako základ pozemského řádu, ale také jako cesta k dosažení božího požehnání a vyššího smyslu života. Právo v českých zemích mělo své kořeny v náboženských principech, jak naznačuje zmínka o „zákonu věkožizných bogóv“ v Libušině soudu.Ve středověkých právních dokumentech, jako je Jus Conradi, je zdůrazňována souvislost mezi dodržováním práva a božskou odměnou.

Česká právní tradice odrážela názor, že právo je nástrojem nejen pro udržení pořádku, ale i pro naplňování vyšších mravních principů.V Zřízení zemském království Českého z roku 1500 bylo právo vyhlašováno „ve jméno boží a trojice svaté nerozdílné“, což ukazuje na propojení náboženství a právního řádu.

Čeští myslitelé, podobně jako antičtí filozofové (Platon, Aristoteles, Cicero), vnímali právo jako odvozené z přirozenosti člověka a jeho vztahu k morálním principům.Právo bylo považováno za praktické umění (ars boni et aequi), sloužící k zachování rovnováhy mezi dobrem a spravedlností.

Spravedlnost jako klíčová hodnota

Spravedlnost byla chápána jako základní předpoklad pro fungování práva a společnosti. Dopis Bohuslava z Lobkovic zdůrazňuje, že „nic není ani Bohu libějšího, ani u lidí chvalitebnějšího, nežli mysl svou v šlechetnosti pevnou“.