Trauma není o viditelných ranách, ale o neviditelné bolesti, která formuje naši duši

Posttraumatický stresový syndrom (PTSD) je stav, který vychází z intenzivní psychické bolesti a šoku, jež si člověk nese po prožití traumatu. Nejčastěji se o něm hovoří v souvislosti s násilnými činy – znásilněním, útoky nebo válkami – protože tyto zážitky zahrnují jasně rozpoznatelné fyzické a psychické rány, které nelze ignorovat. Nicméně, PTSD není omezeno pouze na oběti násilí. Je to stav, který se může objevit i u těch, kdo byli „neviditelně zasaženi“, tedy u těch, kteří neprožili fyzické zranění, ale jejich duše byla poznamenána jinými formami zneužívání, podvodů nebo psychického nátlaku.

Společnost má tendenci hodnotit traumatické zážitky na základě viditelnosti zranění. Pokud jsou fyzické následky neviditelné, může být těžké pochopit, že oběť trpí stejně intenzivně, jako někdo, kdo je fyzicky zraněn. Tato neviditelná zranění, jako například ztráta důvěry po podvodu nebo psychické trauma způsobené například vydíráním, mohou být stejně devastující jako jakékoliv tělesné poranění. Pro oběti takových trestných činů může být život zcela obrácený, i když na povrchu neexistují žádné jasné fyzické známky utrpení.

Pokud například člověk přijde o všechny své úspory kvůli podvodníkovi, může to mít katastrofální dopad na jeho životní stabilitu. Psychologické následky této ztráty, jako je úzkost, deprese a paranoia, mohou oběti zcela paralyzovat. Podobně v případě, kdy je člověk napaden, i když nezůstane žádná fyzická stopa, může být jeho pocit bezpečí, důvěry a kontroly nad svým životem nenávratně zničen. Tento druh traumatu totiž nevyplývá pouze z fyzické bolesti, ale z psychického otřesu, který může trvat dlouho, i když je zdánlivě vše v pořádku.

Společnost nesmí ignorovat, že trauma a jeho následky nejsou vždy viditelné, a že každý prožívá utrpení odlišně. Možná nevidíme zjevné stopy po podvodu nebo krádeži, ale to neznamená, že oběť neprochází těžkým psychickým bojem. Je snadné soudit někoho, kdo prochází obdobím, které na první pohled nevypadá jako fyzické zranění. Ale pokud zůstaneme v rovině předpokladu, že oběti takových trestných činů „nejsou zraněny dost“, riskujeme nejen jejich ignorování, ale i znevážení jejich bolesti. To může obětem přidat další zátěž, kdy se cítí, že jejich utrpení není legitimní, protože okolní svět je nebere vážně. V důsledku toho mohou zůstat v tichu, v pocity viny nebo hanby, a nikdy nedojít k potřebné psychické obnově.

Je to výzva nejen pro jednotlivce, ale i pro celou společnost: nesmíme bagatelizovat žádný druh trauma pouze proto, že nezanechává viditelné stopy. Každý typ poranění – ať už je to ztráta majetku, psychické zneužívání nebo násilí – by měl být brán stejně vážně. Protože pokud obětem chybí vděk a porozumění ze strany ostatních, pokud jsou jejich zkušenosti odmítány, bude těžké se z tohoto utrpení vůbec vymanit.

Společnost musí přijmout odpovědnost za to, že oběti jakýchkoli trestných činů, bez ohledu na jejich povahu, si zaslouží podporu a uznání. Trauma není o tom, zda vidíme krvácení na těle, ale o tom, zda dokážeme rozpoznat ztrátu, bolest a psychickou újmu, kterou prožívá duše. Každý, kdo prošel traumatem, by měl mít možnost cítit se v bezpečí a přijímaný, aniž by musel dokazovat, že jeho utrpení je „dostatečně závažné“. Pouze tehdy, když přestaneme hodnotit trauma podle jeho viditelnosti, můžeme vytvořit prostor pro skutečné uzdravení a opětovné navázání důvěry.

Pokud se podíváme na fenomén traumatu v širším filosofickém kontextu, dojdeme k hlubší pravdě, že trauma samotné, ať už je způsobeno násilím, zradou nebo ztrátou, není jen osobní zkušeností jednotlivce. Je to v určitém smyslu i kolektivní zkušenost lidské existence, jež nás nutí konfrontovat naši křehkost a zranitelnost. Trauma není jen okamžikem, ale procesem, který může tvarovat celé naše bytí, naše chápání světa a naše místo v něm. A právě zde je klíč k pochopení, proč bychom nikdy neměli bagatelizovat bolest, kterou mohou oběti trestných činů prožívat – bez ohledu na to, zda jsou její následky viditelné nebo ne.

Trauma není jen fyzickou ranou, kterou lze přehodnotit nebo odhadnout podle rozsahu krvácení. Je to zasažení hlouběji – do samotného jádra našeho vnímání světa, našich vztahů a pocitu bezpečí. Když člověk prožije trauma, bez ohledu na jeho povahu, je to, jako by byla narušena jeho základní důvěra ve svět a ve vlastní schopnosti se v něm orientovat. Ta ztráta důvěry, byť nemá konkrétní materiální podobu, může mít silný dopad na psychiku člověka a jeho schopnost znovu se otevřít světu, ve kterém ztratí stabilitu.

A právě tento proces ztráty stability, přerušení kontinuity vnímání sebe a svého okolí, je to, co může přivodit trauma – ať už je jeho příčina ve formě násilí, podvodu, nebo jiného psychického zneužívání. Násilí může způsobit fyzické zranění, ale to neznamená, že pouze tyto zranění zasahují do lidské existence způsobem, který je plně pochopen a uznán. Skrytá, neviditelná zranění duše jsou stejně skutečná jako rány na těle. A to je hluboká výzva, kterou nám samotná podstata traumatu dává: nemůžeme si dovolit hodnotit bolest podle její viditelnosti nebo měřit její sílu podle toho, zda je na ní nějaký materiální důkaz.

V tomto smyslu bychom měli přehodnotit naši tendenci odhadovat trauma podle „měřitelnosti“. Spočívá v tom určitá filozofická past: jakmile se začneme snažit definovat, co je „dostatečně“ závažné, už si klademe hranice, které vlastně znevážují samotnou podstatu traumatu. Každý člověk má jiný práh bolesti, jiný způsob, jak prožívá své utrpení, a tudíž je zcela neetické a neospravedlnitelné snižovat vážnost toho, co si někdo prožil, na základě vnějších kritérií. Pokud člověk přišel o veškeré úspory, může to být pro něj stejně devastující, jako pro někoho jiného, kdo prožil fyzické násilí. Trauma není o intenzitě zážitku v objektivním smyslu, ale o subjektivním prožitku a následcích, které tento zážitek na dané osobě zanechá.

Tento koncept, kdy trauma přesahuje pouze viditelné rány, nás přivádí k otázce zodpovědnosti společnosti. Společnost, která se rozhodne bagatelizovat nebo dokonce ignorovat traumata, jež nejsou na první pohled vidět, selhává v základní funkci solidarity a lidskosti. Každý z nás je součástí tohoto kolektivního organismu, a jakmile začneme snižovat bolest druhého člověka na základě vnějších norem, zapomínáme na to, že lidská zkušenost je hluboce osobní a ne vždy přenosná na jakýkoli univerzální vzorec.

Vytváříme tak smyčku, kde trauma zůstává nedoceněno, a oběti se izolují ve svém utrpení, protože nemohou najít vnější uznání pro své bolesti. Je to začarovaný kruh – neviditelné utrpení zůstává nezohledněno, což vede k ještě hlubší izolaci a ke zhoršení duševního zdraví oběti. A pokud toto ignorování stává normou, ztrácíme nejen individuální empatii, ale i kolektivní schopnost uznávat lidskou zranitelnost.

Je to tedy výzva pro nás všechny: je nezbytné, abychom se jako společnost naučili vnímat bolest a trauma ve všech jeho formách – ne pouze jako fyzické rány, ale i jako psychická zranění, která nejsou vždy viditelná, ale stejně skutečná. Tento přístup nám umožní vybudovat společnost, která se nezaměřuje pouze na vnější známky utrpení, ale přijímá a podporuje každého, kdo čelí bolestným zkušenostem, bez ohledu na to, zda jsou na těle nebo v srdci.

Ve filozofickém smyslu je tento postoj ztělesněním hlubší lidskosti – schopnosti vnímat, chápat a přijímat utrpení druhého člověka nejen v jeho konkrétních projevech, ale ve všech jeho aspektech. Když se odvážíme pohlédnout na trauma z širší perspektivy, začneme chápat, že skutečná pomoc spočívá v tom, že uznáváme lidskou zranitelnost v celé její komplexnosti a přijímáme, že každý, kdo prošel jakýmkoli druhem traumatu, si zaslouží podporu a respekt bez ohledu na to, zda jsou jeho zranění viditelná. Tato cesta nás povede k větší solidaritě, porozumění a uzdravení jako jednotlivců i jako společnosti.